Pravda o mém návratu z Anglie v zimě 2015

Když pláče srdce steskem po domově, tělo mu přispěchá na pomoc.  ♥

Jak to myslím? Co tím chci vyjádřit?

Před pěti lety, začátkem listopadu 2015,  jsem se natrvalo vrátila z Anglie domů do Prahy. Neplánovaně! A to rychlostí blesku. Nepomohlo ani srdíčko, koupené na vánočním trhu v Ipswichi, s přáním šťastného roku 2015. :D

Během jednoho odpoledne jsem si musela sbalit saky paky, nastřádané za tři a půl roku v Anglii, koupit si online jízdenku na autobus, letenku a hned ráno odletět zpět do České republiky.

A to vše sama a s berlemi, bez kterých jsem nezvládla udělat ani krok.

Tento příběh jsem schopná s vámi sdílet až po pětiletém odstupu.

Nyní si myslím, že je vše již „promlčené“ a navíc neuvádím skutečná jména ani adresy dotyčných.

Proč mi to trvalo tak dlouho?

  • Zaprvé jsem celou krizovou situaci potřebovala vnitřně zpracovat a vyrovnat se s ní
  • Za druhé jsem i přese všechno negativní, co jsem od rodiny mého pacienta zažila, nechtěla být neloajální
  • Za třetí mi to přišlo neprofesionální vůči agentuře, se kterou jsem měla kontrakt. I když, ta se zachovala velice neprofesionálně. O tom se ještě rozepíšu později.

V té době jsem se starala 24/7 v anglickém městě Ipswich o skoro 90letého vdovce, který měl těžkou sklerózu, ale srdce i nohy mu dobře  sloužily.:) O tom se můžeš dozvědět více třeba v článku pro časopis Apetit.  Anebo si přečíst tento  letní příběh.

U něj v domku jsem zároveň i bydlela.

V prvním patře jsem obývala středně velký pokoj. Koupelna s WC bylo společné. Samozřejmě se tu nacházel pokojík pána a ještě další, prostřední pokoj, ve kterém spal například můj syn, když se za mnou přiletěl podívat.

Vzala jsem syna i do Oxfordu, kde už jsem jednou na výletě byla a okouzlil mě.

V přízemí domu byla kuchyně, jídelna a obývací pokoj. K domu ještě patřila zahrádka. Takže šlo o větší rodinný dům. Dispozice domu popisuji z důvodu, ke kterému se dostanu později.

V plánu bylo zůstat ještě jeden rok, ale je pravda, že uvnitř mě už jsem toužila být zpátky doma se svou rodinou v mé milované Praze.

A tak se jednoho dne stalo, že jsem přestala chodit. 

Přesněji řečeno, bolest levého chodidla a nohy byla tak veliká, že na ní nešlo vůbec stoupnout, a to ani na špičku. V noci to vygradovalo do té míry, že jsem si brzo ráno musela zavolat záchranku.

Bála jsem se embolie, protože mám zjištěnou vrozenou trombofilii, což je stav, který se vyznačuje náchylností ke zvýšené tvorbě trombů. Musím mít u sebe průkaz.

Tito lidé například nesmí kouřit ani užívat hormonální antikoncepci. Hrozí trombóza a cévní mozková příhoda. Při nedodržení těchto pokynů je riziko tromboembolické nemoci až 100 násobně vyšší.

Dále pokud bych měla zlomenou nohu, musela bych si aplikovat injekce na ředění krve, stejně jako před dlouhým letem. Tuto diagnózu mi zjistili poté, co můj tatínek dostal mozkovou mrtvici a lékař mě a mou sestru pozval na testy, které ji bohužel prokázaly.

Jde o dědičnou věc a pokud ji má váš rodič, je 50% možnost, že ji máte také. Rozepisuji se tu o tom, protože povědomí o této záležitosti má stále ještě malý počet žen, zejména mladých dívek, které už od nízkého věku tuto antikoncepci užívají bez toho, aniž by jim byly provedeny tyto testy.

Doporučuji proto hormonální antikoncepci řádně dopředu zvážit, pokud se pro ni rozhodnete, zaplaťte si tento test. Stojí něco přes tisíc korun. Více o HAK je třeba na webu Život bez hormonální antikoncepce.

Z toho důvodu mě záchranáři raději naložili a odvezli do nemocnice. Dle toho je vidět, že to není žádná banalita. Kdo jste už něco zaslechl o britském zdravotnictví, to jistě můžete potvrdit.

Ještě předtím jsem zavolala snaše pána, které jsem jako na potvoru ten den měla hlídat děti, protože syn mého pacienta potřeboval i s manželkou na nějaké vyšetření do jiného města.

Když mě zavírali do sanitky dostalo se mi místo podpory a útěchy, uštěpačných slov od syna mého pacienta, která mi ještě dlouho zněla v uších.

Ty by ses měla starat o mého otce, ne my o tebe.

Nakonec není divu, se synem Mr. B jsem neměla úplně nejlepší vztah. Když pobýval rok ve vězení, vše jsem řešila bez jediného problému s jeho manželkou, ale po jeho návratu domů převzal velení on.  Vše se ještě zhoršilo poté, co jsem ho požádala, aby tatínkovi nenosil tolik čokolády, protože měl od praktické lékařky doporučenou zdravou stravu kvůli obezitě a hlavně omezit sladkosti.

Hlavním důvodem byl ale fakt, že jsem ho neposlechla a řekla sociální pracovnici po pravdě, že jeho otec potřebuje neustálou péči. Díky tomu synovi odebrali správu otcova důchodu a vše převzal sociální odbor.

Na pohotovosti mi provedli odběry krve a RTG nohy. Naštěstí se embolie ani zlomenina nepotvrdila, ale chodit sem dále nemohla. Příčina neznámá.

Nafasovala jsem berle a děj se vůle boží.

Hned u vchodu na pohotovost jsem objevila telefon na taxi službu. Asi za patnáct minut zastavil před východem černý vůz, který mě odvezl zpátky  do domečku za mým anglickým pacientem.

V obývacím pokoji na mě čekal syn se snachou. Domluvili jsme se, že budu pobývat ve svém pokoji než se uzdravím.

Dávají mi týden, pokud by to trvalo déle, řešili bychom to.

Na cestě z Londýna už byla náhradní pečovatelka zajištěná agenturou Mr. B.

Můj pacient byl moc rád, že mě vidí. Přeci jen, byl na mě za ten rok a půl zvyklý, i když mě někdy nepoznával kvůli své postupující skleróze.

Já jsem se horko těžko vyškrabala po schodech do svého pokoje.

Za nějakou dobu přijela náhradní pečovatelka, rodilá Britka tmavé pleti, která se zabydlela v prostředním pokoji.

Pomyslela jsem si, že to bude problém, ale jak velký mě v tu chvíli vůbec nenapadlo, protože syn si nepřál, aby o jeho otce pečoval někdo tmavé pleti.

Při mé minulé dovolené vznesl tento požadavek a paní z agentury se to vůbec nelíbilo. V Anglii jsou velice citliví na jakékoliv náznaky rasismu a  xenofobie.

Tři dny jsem se nehla z postele, mimo skoků o jedné noze na záchod. Nějaké základní jídlo mi donesla nová pečovatelka.

Třetí den nemoci jsem zažila šok.

Pípla mi v pět večer zpráva z agentury, že rodina si nepřeje, abych dále setrvávala v domě, když nemohu pracovat. Potřebují prý můj pokoj pro náhradní pečovatelku. A to ihned!

Podotýkám, že byla zima, tma, já o berlích, ve skříni hromady věcí, bez rodiny a přátel v cizím městě… Nebyl nikdo, kdo by mi mohl poskytnout střechu nad hlavou nebo pomoct sbalit věci.

Tady se dostávám k tomu, proč jsem zkraje vyprávění popisovala tak podrobně dům Mr. B.  Místa tam bylo dost pro všechny, šlo jen o záminku, jak se mě zbavit.

Když jsem se pokoušela dovolat do agentury, abych jim vysvětlila celou situaci a domluvili jsme se na nějakém férovém řešení, nikdo hovory nepřijímal.

Nakonec jsem otevřela notebook a začala zjišťovat zda je na druhý den ještě nějaký let do ČR. Naštěstí jsem objevila let do Prahy z letiště London Stansted. Rychle jsem ho po internetu zaplatila a poté i autobus z Ipswiche na letiště.

Agentuře jsem poslala zprávu, že prosím o jednu noc na přespání a druhý den ráno, že odejdu. Na to mi SMS zprávou odpověděli, že tedy ano.

Pocity jsem zažívala všelijaké. Své rodině doma v Praze jsem o pozadí všeho řekla až po návratu domů. V této situaci by mi stejně nepomohli a jenom by si o mně dělali starosti.

Ona to nebyla první krizová situace za mého 3,5letého pobytu v Anglli, ale přiznávám, že nejhorší.

Pak už mi nezbývalo nic jiného než začít balit. Sedla jsem si na židli, kufry položila vedle na postel. Naplnila jsem všechna zavazadla, ale i tak zbylo ve skříni plno oblečení, knížek, upomínek… Měla jsem nakoupené, jak je mým letitým zvykem, už  i vánoční dárky.

V noci jsem toho moc nenaspala a hned ráno si zavolala taxi. Náhradní pečovatelka byla hodně překvapená, když se ode mě dozvěděla, že musím okamžitě odjet.

Rozloučení s mým anglickým pacientem

Nechtěla, abych se rozloučila s Mr. B, aby nebyl smutný. To jsem chápala, ale dodnes je mi to líto.

Myslel si, že jdu někam na procházku a za chvíli mě bude mít zpět…

To byla pro mě nejsmutnější chvíle z celé akce „kulový blesk“.

Taxikář byl naštěstí velice ochotný, když jsem ho požádala, aby mě nejdříve zavezl k bankomatu. Naložil i vyložil mi všechny zavazadla. Vysadil mě přímo na stanici autobusu na letiště.

Za chvíli přijel můj spoj, a poté už jsem z okénka pozorovala,  nejspíš naposledy v životě, jak míjíme známé domy a místa ve městě, které mi bylo rok a půl domovem. Bylo mi všelijak…

Po hodině a půl jsme dorazili na Letiště London  Stansted. Poprosila jsem dva mladé muže, aby mi vzali bagáž a doprovodili mě na stanoviště asistenční služby. Byli to dva Poláci. Ještě jednou jim moc děkuji a jsem velice vděčná, že jsem potkala takové galantní muže.

Asistenční služba v Anglii fungovala parádně. Tedy až na takový „malý“ zádrhel. K tomu se dostanu později.

Už na vozíku se mnou absolvovali check-in a odevzdání kufrů. Jelikož jsem ho nemohla provést on-line, přišlo mě to na třicet liber. Navíc jsem už měla koupený zpáteční let na Vánoce do Prahy, který mi bez náhrady propadl. Nakonec čert vem peníze, trápení na duši je nesrovnatelně horší.

Asistent mě dovezl na plánovaný gate, s tím, že tam mám čekat až do odletu. Když odmyslím, že jsem se nebyla schopná sama dopravit na toalety, další potíž byl vzrůstající hlad. Od rána jsem nic nejedla.

To se nakonec ukázalo jako menší problém, požádala jsem kolemjdoucí, zda by mi nekoupil bagetu a kávu. Když se po chvíli vrátil s prázdnýma rukama, měli zavřeno, daroval mi svou svačinu. Dobří lide ještě žijí.

Ukojila jsem největší hlad, a když se rozhlídnu, stále se nic neděje.

Co to, že k mé bráně nepřichází žádní další pasažéři? To už mi bylo podezřelé. Tak jsem poprosila opodál stojící paní, aby mi zjistila z informační tabule, co se děje.

A ejhle! Můj let do Prahy byl přesunut na jinou odletovou bránu. Chybička se vloudila. :) Paní zavolala asistenta, který mě na vozíku odvezl ke správné bráně. Tam už bylo plno čekajících pasažérů.

Mě vzali zvláštním vchodem až k letadlu. Tady nastal kámen úrazu. Jak se dostanu po schodech do letadla? No česká žena si přece poradí všude ve světě. Pěkně schůdek po schůdku jsem se posunovala až do letadla.

Měla jsem za malý příplatek koupené sedadlo s větším prostorem pro nohy. Let byl bez problémů a v jedenáct večer jsem přistála na letišti Václava Havla v rodné matičce Praze.

Tam mě už česká asistenční služba odvezla opět na vozíku až do příletové haly.

Tady jsem si zavolala taxi a za pět minut už mířila k domovu. Přivítání s maminkou bylo dojemné.

Mně spadl kámen ze srdce a byla jsem šťastná, že jsem vše nakonec dobře zvládla.

Home Sweet Home!

Všude dobře doma nejlíp!

Vaše Adél

P. S. Po měsíci váhání a protichůdných myšlenek, jsem se rozhodla, že už se do Anglie nevrátím, i když agentura mi nabízela jiného klienta.

P. S. S. Zajímá tě, jak jsem po měsíci doma dopadla při zkoušce FCE? Čti ZDE.

Adéla Kubešová
40+! No a? Změň svůj život, začni si plnit sny a třeba odjeď i do Anglie.

Pomáhám ženám rozmluvit se anglicky a žít život na plné pecky.

Ve 40 letech jsem si odletem do krásné Anglie splnila dávný sen a zároveň vyřešila těžkou životní situaci. Z plánovaného roku jako Au Pair, bylo dalších dva a půl jako pečovatelka. Více o mně zde >>

Láká tě Anglie, ALE...? Pak právě pro tebe je e-book ZDARMA Jak odstrojit 13 strašáků, kteří ti brání odjet do Anglie.

Letíš do Londýna? Stáhni si ZDARMA PDF Cestovatelské desatero a cestuj s radostí bez zbytečných starostí.

Dotazy piš na e-mail hello@adelakubesova.cz.
  • Vidíš se už v letadle do Anglie, ALE máš strach?
  • S e-bookem ZDARMA budeš blíže ke konečnému rozhodnutí.
❃ TO CHCI ❃
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Stáhni si e-book ZDARMA

    Ještě váháš, zda odjet nebo neodjet do Anglie?
    Po přečtení e-booku "Jak odstrojit 13 strašáků, kteří ti brání odjet do Anglie"se posuneš blíž ke konečnému ROZHODNUTÍ.
    A co víc!
    Pokud do toho půjdeš, začneš dělat potřebné kroky k překonání obav a splnění svých snů a cílů.

  • TOP 5 článků
  • Rubriky
  • Je libo čerstvé křupavé články?
  • Chceš být v obraze?
  • Sleduj mě i na Instagramu